„A TAKHLE DEN ZA DNEM POZNÁVÁME SAMI SEBE A SPOLEČNĚ HLEDÁME CESTU ZPĚT. ZPĚT KE MNĚ SAMOTNÉ. KE KAŽDÉMU Z MÝCH ROZBITÝCH KOUSKŮ.“

Bylo 7.března 2014. Den, který mě pak tolikrát děsil ve snech. Den, kdy se všechno změnilo. Den, kdy jsem ztratila sama sebe.(převzato z https://nejsempsychopat.weebly.com/blog-hpo/hpo-a-slyseni-hlasu)

Začal zcela obyčejně, typický školní den. Narušila ho však moje úplně první panická ataka. Přišla bez varování a bez zjevné příčiny. Dodnes nevím, proč přišla zrovna v tento den, ale minutou, kterou začala, už nenechala v mém životě nic tak, jak to bylo dřív. Akutní panika sice odezněla, ale nechala po sobě v mé hlavě obrovskou paseku v podobě hlasů.

Najednou jsem je začala všude slyšet, pronásledovaly mě na každém kroku, křičely jeden přes druhý a co hůř, nedaly se nijak umlčet. Provázel je obrovský strach a vztek, emoce tak intenzivní, že se jim nedalo ubránit. V jednom kuse na mě křičely, že mě někdo pronásleduje, že ten chlap naproti, co na mě zírá, jen čeká, až se otočím, aby mě mohl zabít. Že učitel, kterého máme další hodinu, už vymýšlí záminku, jak mě dostat od spolužáků, aby mě mohl znásilnit. Že všichni, co se mnou jedou v autobuse, jsou proti mě společně spiknutí a chtějí mě unést a uvěznit. Že všichni kolemjdoucí na ulici na mě potají zírají a čekají na příležitost, aby mě mohli společně zabít. Že se nikdy nikdo nedozví, co se se mnou stalo, já upadnu v zapomnění a nikdo mě nebude hledat.

Žila jsem v nesnesitelném strachu, který mě neopouštěl ani na jedinou chvíli. Musela jsem se neustále bát. Hlasy mě nenechaly v klidu ani ve spánku, při usínání mi ukazovaly mučivé obrazy a celé noci mě provázely děsivé noční můry a spánkové paralýzy. Začala jsem mít problémy s komunikací s ostatními lidmi – hlasy na mě pořád tolik křičely, jeden přes druhý a přitom každý něco jiného. Moje mysl musela v jednom okamžiku pobírat každý z nich zvlášť, vyhodnocovat to, co na mě křičí a někam to zařadit, až jsem zkrátka neslyšela to, co mi říkají lidé stojící naproti mě. A když jsem je slyšela, moje hlava už stejně byla tak zaneprázdněná, že neměla kapacity na porozumění slovům a vytvoření odpovědí, a já zkrátka odpovědět nedokázala. Ani jsem nevěděla, o čem se s lidmi bavím. Bylo to neskutečně frustrující. Zoufale jsem potřebovala pomoc, potřebovala jsem tomu porozumět a nějak to alespoň zmírnit, naučit se to ovládat, abych mohla fungovat. Ale tohle jsem přeci nemohla nikomu říct, vždyť by mě měli za blázna…

Ubíhal čas a mně se to vymykalo z rukou čím dál víc. Za chvíli mě hlasy začaly nabádat a nutit k tomu, abych si ublížila. A bohužel jsem záhy zjistila, že to je to jediné, co je dokáže alespoň na chvíli utišit. Tak začal můj dlouhý koloběh sebepoškozování… Díky tomu na vše přišli rodiče a peklo už nebylo jen v mé hlavě, ale také u mě doma. A já přitom stále nevěděla, proč se mi to všechno děje. Proč hlasy slyším, proč se pořád musím tolik bát, proč mi říkají, že mi chce každý muž, co se na mě podívá, ublížit.

O rok později, pár dní po prvním březnovém „výročí,“ jsem naléhání hlasů podlehla a pokusila se o sebevraždu. Teď, o pár let později, jsem jim za to vděčná. Protože mi díky tomu konečně začalo docházet, odkud vítr vane. Po ošetření jsem nastoupila na hospitalizaci na dětské oddělení v Bohnicích a poprvé jsem se pokusila požádat někoho o pomoc. Při příjmu jsem paní doktorce řekla to, co jsem se tak dlouho bála vyslovit. Že mé problémy zřejmě souvisí s mnohaletým sexuálním zneužíváním, které v té době bylo stále hrozícím nebezpečím. Doufala jsem, že se mi konečně dostane pomoci, že na to konečně nebudu sama. Bohužel jsem se velice zmýlila. Paní doktorka řekla, že to raději nenapíše do zápisu, když je pro mě těžké o tom mluvit. A tím to skončilo. Pomoci jsem se nedovolala. Ani tehdy, ani nikdy jindy při mých dalších prosbách o pomoc.

Čas šel dál a já se se svými hlasy postupně smiřovala a učila se s nimi žít. Učila jsem se rozlišovat, co je skutečnost a co ne. Učila jsem se soustředit na to, co mi lidé říkají a ne na to, co se mi ozývá v hlavě. Odolávat tomu, k čemu mě hlasy navádějí. Bojovala jsem sama proti sobě.

Pak, asi po 3 letech, co se hlasy objevily, přišel zlom. K hlasům přibyla Audrey. Vlastně tam vždycky byla, už mnohem dřív než hlasy, ale já o ní nevěděla. Rozdíl mezi Audrey a hlasy je ten, že Audrey je někdo. Je to osobnost, má vlastní povahu, vlastnosti, má vlastní názory a prožívá vlastní pocity, které jsou dost často jiné, než ty mé. Je zkrátka jako každý jiný člověk, pouze s tím rozdílem, že žije ve mně. Také nám trvalo, než jsme se spolu naučily vycházet, ale časem se mi stala obrovskou oporou. Tou, kterou vlastně byla vždycky. Ona byla totiž ta, ke které jsem ve své mysli už dávno utíkala do bezpečné tmy, když jsem nedokázala unést to, co se dělo v tom reálném nebezpečném světě. Nechala jsem vytrpět tělo to, co muselo, a duší jsem utekla za Audrey, která mě chránila. Vím, že bez ní bych to nezvládla.

Začala jsem chodit na terapie ke skvělému panu terapeutovi, který mě postupně učil, jak se svými hlasy a s Audrey mám pracovat. Přestala jsem se snažit je všechny potlačit. Místo toho jsme začali spolupracovat a posilovat silné stránky každého z nás ku prospěchu všech. Snažíme se vzájemně podporovat a chránit, dávat si prostor a respektovat se navzájem. Učíme se neničit jeden druhého. Snažíme se pochopit svět. A společně bojujeme za život, ne jen za přežití. Není to vždy jednoduché, občas pro někoho z nás přijde něco tak silného, že nás to semele všechny, naše kousky neudržíme pohromadě a rozpadnou se. Ale pak je zase poskládáme dohromady a držíme se dál. A takhle den za dnem poznáváme sami sebe a společně hledáme cestu zpět. Zpět ke mně samotné. Ke každému z mých rozbitých kousků. A já jsem šťastná, že i přes neustálé překážky, které s sebou hlasy i Audrey přinášejí, na to celé nemusím být sama, ale mám je.

Audrey

Celý blog si můžete přečíst na odkazu Nejsempsychopat.weebly.com